OD NEMOCI K ODPUŠTĚNÍ
Když vás zaskočí nemoc a vy hrajete s Osudem o
časVím, že zkušenosti jsou nepřenosné a na mnohé si musíme
nakonec přijít sami. Ale také vím, že kdybych před dvěma lety
měla informace, které mám teď, ušetřím si spousty zbytečného
úsilí, zklamaných nadějí a v neposlední řadě samozřejmě i
peněz. A když hrajete s osudem hru o čas, nechcete střídat
slepé uličky. Tak budu doufat, že moje sdílení bude
nápomocné alespoň tomu, kdo se právě teď nachází na důležité
životní křižovatce a neví, kterým směrem se vydat.
Hledala jsem cestu z Nemoci. Jako tonoucí jsem se chytala všech
informací o tom, co kdy komu pomohlo. Moje snažení bylo motivované
strachem a bylo velmi nesystematické. Strach prostě není dobrý
rádce.
Když Vám na dveře
zaklepe nemoc, věřím, že uděláte cokoli, abyste se jí zbavili.
Tím více, když je to nemoc s velkým N. A také věřím, že když
zjistíte,
že jednou z příčin této Nemoci je hluboko uložené
neodpuštění,
budete se snažit doslova stavět na hlavu, abyste
konečně odpustili.
Chtěla bych s Vámi v
tomto článku sdílet neskutečně cenné lekce, které jsem získala
na své Cestě za odpuštěním. A začala bych netradičně tím, co
mi nefungovalo.
Jak OPRAVDU odpustit
Co mi nefungovalo:
Vypsat ze sebe všechny křivdy, papíry spálit a poslat po
vodě.
Nepomohlo mi ani psaní perem a následné rozpouštění
písma ve vodě. V knize tento rituál prováděli v krásné cínové
míse, já si musela vystačit s klasickou koupelnou. Nejenom, že se
inkoust nechtěl rozpouštět, navíc jsem pak musela drhnout
umyvadlo a hlídat, aby rozmočené kousky papíru neucpaly náš
odpad.
Když ze sebe vypisujete všechny ty křivdy, je to jako...
... byste si strhli strup z rány, která se právě začala
hojit.
...byste se snažili rozdělit právě srůstající kousky kůže
v místě, kde se utvořila jizva.
...byste se schválně patlali v exkrementech. A jak známo, kdo
se hrabe v hovnech, ten pak smrdí.
A to stejné se dělo i mně. Rozvířila jsem staré vody, nadýchala
se nechutných výparů a rozmatlala, co šlo.
K dalším neefektivním postupům řadím i ten,
kdy jsem si
posadila fiktivního viníka na židli, od plic jsem si s ním
všechno vyříkala a stočeným ručníkem jsem přitom mlátila do
gauče Tento postup má několik nevýhod. V první řadě nikdo nesmí být
doma, to byste nechtěli. A v druhé řadě - jednoduše se můžete
tak rozvášnit, že si málem přivodíte infarkt. Jako celoživotně
hodná holka jsem v sobě měla tolik potlačované páry, že jsem
při této technice málem vypustila duši.
Procesu odpuštění určitě nepomáhalo, když jsem s někým
sdílela svůj životní příběh rozebírala jeho zásadní
momenty.
Kdy jsem se vracela k
zažitým křivdám a znovuprožívala všechnu tu bolest. Bylo mi po
tom většinou ještě hůř a navíc jsem svou tíhu přenesla i na
druhého.
Rozebírat problémy pořád dokola nebylo řešení.
A to ani nemluvím o tom, že
ani naší duši nesvědčí, když se před někým takhle
odhalujeme a odkrýváme své třinácté komnaty.
Odpuštění nepomohly ani rádoby vhodné rady či "duchovní
uvědomění". Všechny ty poučky o karmě a lekcích prostě
v určité fázi procesu nefungují. Možná se dostanou
do hlavy, ale odpuštění jde ze srdce.
A
že jsem se toho snažila vymyslet! Co všechno se muselo "těm
zlým" stát, aby mi tohle provedli. Vždyť to už museli trpět
jejich rodiče a jejich rodiče... a nic. Jak říká americká
gynekoložka Christianne Northrupová:
"Odpuštění
není intelektuální cvičení."
A teď konečně to, co mi fungovalo:
To, co mi skutečně pomohlo, byl Očistný kruh a metoda EFT.
Do situace vstoupíte už jenom jednou a konec. Žádné rýpání v
ráně se nekoná. Pokud je intenzita prožitých emocí na škále
od jedné do deseti v horní polovině, je lepší si nechat pomoci.
Méně intenzivní situace si zvládnete po kurzu vyťukat i sami.
A ještě mi dovolte jednu poznámku: Žádnému odpuštění jsem
opravdu neuvěřila, dokud jsem si ho nepotvrdila kineziologickým
testem. V hlavě si lhát můžeme. Namlouváme si celé dlouhé
příběhy, ve kterých hrajeme sami hlavní roli. Ale naše tělo
- to nikdy nelže.
A co mě nejvíc překvapilo, že
odpouštění je OBOUSMĚRNÁ CESTA. Nepotřebovala
jsem odpustit jenom domnělým viníkům, ale většinou i sama sobě.
Potřebovala jsem zahrnout láskou a pochopením i své dřívější
já a pustit se sžíravých pocitů viny. Pustit představu, že
jsem se mohla zachovat jinak a lépe. Nemohla. Protože kdybych to uměla líp, udělala bych to.
Věřím, že my lidé jsme propojeni světelnými vlákýnky. A těmi
mezi námi proudí Láska. Brala jsem jedno vlákýnko po druhém a
věnovala pozornost každé situaci, kterou mi mé podvědomí
posílalo do mysli. A rozmotávala jsem a rozmotávala. Nepřestala jsem a nepřestanu, dokud nebudou moje vlákýnka rovná
a nebude jimi proudit Láska.
Je to nekončící práce, protože žiju. A jak žiju, vytvářím
malé uzlíčky i větší šmodrchance. Teď už je ale cítím
hned. Uvědomila jsem si, že moje duše volala po rozmotání vlákýnek
už dřív. To, když mi posílala do vědomí záblesky vzpomínek.
Bylo to, jako by v mém nitru byla bažina a v ní obrovitánská
koule. Řasy, mechy, větve, listí... Snažila jsem se ji držet pod
hladinou, ale ona přirozeně vyplouvala na povrch v okamžicích,
kdy jsem to nejméně čekala. Při řízení, při milém rodinném
výletě... Vynořovala se a volala po vyřešení, rozmotání a
vyčištění.
Světlo do mého světa vneslo několik uvědomění. Pomohlo mi
představovat si Život jako místo, kde duše prochází svými
lekcemi a k těmto lekcím potřebuje spoluhráče, jiné duše. A pak si odmyslet osobnost daného člověka a vnímat ho jako duši,
která na sebe vzala břímě zprostředkovat mi tuto konkrétní
lekci. Cítila jsem nakonec velikou vděčnost, protože jsem viděla,
čím ona duše musela nejdříve projít, aby se stala právě
takovou. Jaká to od ní byla oběť. A někdy jsem dokonce měla
pocit, že není co odpouštět a není komu odpouštět.
A pokud jste dočetli až sem, tak v téhle fázi jste už určitě
zralí i na nějaké ty rádoby vhodné rady a duchovní uvědomění.
V jiné fázi totiž opravdu pomáhají.
Přeji Vám krásné
odpuštění! Jednou provždy!
A KTERÉ METODY A TECHNIKY MI NA MÉ CESTĚ ROVNĚŽ NEPOMOHLY???Chtěla jsem jít do hloubky, klidně obrátit celý svůj život
naruby, vytáhnout ze skříně všechny kostlivce. Zkrátka najít,
kde je zakopaný pes. Absolvovala jsem sezení metodou SRT, metodu
RUŠ, Kraniosakrální biodynamiku, Rekonektivní léčení, léčbu pomocí vizualizace... Jezdila jsem k
vyhlášené bylinkářce a odhodlala se i k návštěvě kartářky.Četla jsem opakovaně afirmace z knihy Miluj svůj život.
Vtiskávala jsem si do mysli informace z knihy Moc podvědomí.
Vysílala do Vesmíru své prosby podle knihy Jak si správně přát.
Usínala a vstávala jsem s modlitbou Ho'oponopono na rtech.
Meditovala jsem jako Joe Dispenza. Trávila jsem hodiny přepisováním
svého životního příběhu podle návodu z knihy Clemense Kubyho.
Absolvovala jsem online kurz Soul Coachingu a pravidelně odevzdávala
svoje starosti Bruno Gröningovi.
Ze svého jídelníčku jsem vysadila cukr, lepek a mléčné
výrobky. Přešla jsem na ketodietu (a to už přes dvacet let nejím
maso), následně na paleo stravu, poté na živou stravu spolu s
odšťavňováním a klíčky. Prolévala jsem se zeleným ječmenem
a chlorellu jedla po hrstech. Exkurzi po výživových směrech jsem
zakončila dietou podle Dr. Budwigové. Takže jsem se opravdu snažila... Po něčem jsem se cítila lépe,
po něčem ne. K zásadnímu obratu ale nedocházelo.
Ten na mě
teprve čekal - viz článek
Dnes bych na to šla úplně jinak.
- Prověřila bych si kineziologickým testem, jestli mi je daná
technika schopná pomoci.
- Otestovala bych si, jestli je mi konkrétní terapeut schopný
pomoci. S tím souvisí i to, jestli má dostatečnou kalibraci. I s
nejlepšími úmysly mi bez odpovídající kalibrace nemůže
pomoci.
- Po terapii bych si ověřila, jestli mi daná technika opravdu
pomohla.
- Je to NESKUTEČNÁ ÚLEVA, když se věnuji jenom tomu, co mi
opravdu funguje. Když soustředím své úsilí jedním směrem
a hlavně, když vidím výsledky.
Když Vám na dveře
zaklepe nemoc, věřím, že uděláte cokoli, abyste se jí zbavili.
Tím více, když je to nemoc s velkým N. A také věřím, že když
zjistíte,
že jednou z příčin této Nemoci je hluboko uložené neodpuštění,
budete se snažit doslova stavět na hlavu, abyste konečně odpustili.
Chtěla bych s Vámi v tomto článku sdílet neskutečně cenné lekce, které jsem získala na své Cestě za odpuštěním. A začala bych netradičně tím, co mi nefungovalo.
Jak OPRAVDU odpustit
Co mi nefungovalo:
Vypsat ze sebe všechny křivdy, papíry spálit a poslat po vodě.
Nepomohlo mi ani psaní perem a následné rozpouštění písma ve vodě. V knize tento rituál prováděli v krásné cínové míse, já si musela vystačit s klasickou koupelnou. Nejenom, že se inkoust nechtěl rozpouštět, navíc jsem pak musela drhnout umyvadlo a hlídat, aby rozmočené kousky papíru neucpaly náš odpad.
Když ze sebe vypisujete všechny ty křivdy, je to jako...
... byste si strhli strup z rány, která se právě začala hojit.
...byste se snažili rozdělit právě srůstající kousky kůže v místě, kde se utvořila jizva.
...byste se schválně patlali v exkrementech. A jak známo, kdo se hrabe v hovnech, ten pak smrdí.
A to stejné se dělo i mně. Rozvířila jsem staré vody, nadýchala se nechutných výparů a rozmatlala, co šlo.
K dalším neefektivním postupům řadím i ten,
kdy jsem si posadila fiktivního viníka na židli, od plic jsem si s ním všechno vyříkala a stočeným ručníkem jsem přitom mlátila do gauče Tento postup má několik nevýhod. V první řadě nikdo nesmí být doma, to byste nechtěli. A v druhé řadě - jednoduše se můžete tak rozvášnit, že si málem přivodíte infarkt. Jako celoživotně hodná holka jsem v sobě měla tolik potlačované páry, že jsem při této technice málem vypustila duši.
Procesu odpuštění určitě nepomáhalo, když jsem s někým sdílela svůj životní příběh rozebírala jeho zásadní momenty.
Kdy jsem se vracela k zažitým křivdám a znovuprožívala všechnu tu bolest. Bylo mi po tom většinou ještě hůř a navíc jsem svou tíhu přenesla i na druhého.
Rozebírat problémy pořád dokola nebylo řešení. A to ani nemluvím o tom, že ani naší duši nesvědčí, když se před někým takhle odhalujeme a odkrýváme své třinácté komnaty.
Odpuštění nepomohly ani rádoby vhodné rady či "duchovní uvědomění". Všechny ty poučky o karmě a lekcích prostě v určité fázi procesu nefungují. Možná se dostanou do hlavy, ale odpuštění jde ze srdce.
A že jsem se toho snažila vymyslet! Co všechno se muselo "těm zlým" stát, aby mi tohle provedli. Vždyť to už museli trpět jejich rodiče a jejich rodiče... a nic. Jak říká americká gynekoložka Christianne Northrupová:
"Odpuštění není intelektuální cvičení."
A teď konečně to, co mi fungovalo:
To, co mi skutečně pomohlo, byl Očistný kruh a metoda EFT.
Do situace vstoupíte už jenom jednou a konec. Žádné rýpání v ráně se nekoná. Pokud je intenzita prožitých emocí na škále od jedné do deseti v horní polovině, je lepší si nechat pomoci. Méně intenzivní situace si zvládnete po kurzu vyťukat i sami.
A ještě mi dovolte jednu poznámku: Žádnému odpuštění jsem opravdu neuvěřila, dokud jsem si ho nepotvrdila kineziologickým testem. V hlavě si lhát můžeme. Namlouváme si celé dlouhé příběhy, ve kterých hrajeme sami hlavní roli. Ale naše tělo - to nikdy nelže.
A co mě nejvíc překvapilo, že odpouštění je OBOUSMĚRNÁ CESTA. Nepotřebovala jsem odpustit jenom domnělým viníkům, ale většinou i sama sobě. Potřebovala jsem zahrnout láskou a pochopením i své dřívější já a pustit se sžíravých pocitů viny. Pustit představu, že jsem se mohla zachovat jinak a lépe. Nemohla. Protože kdybych to uměla líp, udělala bych to.
Věřím, že my lidé jsme propojeni světelnými vlákýnky. A těmi mezi námi proudí Láska. Brala jsem jedno vlákýnko po druhém a věnovala pozornost každé situaci, kterou mi mé podvědomí posílalo do mysli. A rozmotávala jsem a rozmotávala. Nepřestala jsem a nepřestanu, dokud nebudou moje vlákýnka rovná a nebude jimi proudit Láska.
Je to nekončící práce, protože žiju. A jak žiju, vytvářím malé uzlíčky i větší šmodrchance. Teď už je ale cítím hned. Uvědomila jsem si, že moje duše volala po rozmotání vlákýnek už dřív. To, když mi posílala do vědomí záblesky vzpomínek. Bylo to, jako by v mém nitru byla bažina a v ní obrovitánská koule. Řasy, mechy, větve, listí... Snažila jsem se ji držet pod hladinou, ale ona přirozeně vyplouvala na povrch v okamžicích, kdy jsem to nejméně čekala. Při řízení, při milém rodinném výletě... Vynořovala se a volala po vyřešení, rozmotání a vyčištění.
Světlo do mého světa vneslo několik uvědomění. Pomohlo mi představovat si Život jako místo, kde duše prochází svými lekcemi a k těmto lekcím potřebuje spoluhráče, jiné duše. A pak si odmyslet osobnost daného člověka a vnímat ho jako duši, která na sebe vzala břímě zprostředkovat mi tuto konkrétní lekci. Cítila jsem nakonec velikou vděčnost, protože jsem viděla, čím ona duše musela nejdříve projít, aby se stala právě takovou. Jaká to od ní byla oběť. A někdy jsem dokonce měla pocit, že není co odpouštět a není komu odpouštět.
A pokud jste dočetli až sem, tak v téhle fázi jste už určitě zralí i na nějaké ty rádoby vhodné rady a duchovní uvědomění. V jiné fázi totiž opravdu pomáhají.
Přeji Vám krásné odpuštění! Jednou provždy!
- Prověřila bych si kineziologickým testem, jestli mi je daná technika schopná pomoci.
- Otestovala bych si, jestli je mi konkrétní terapeut schopný pomoci. S tím souvisí i to, jestli má dostatečnou kalibraci. I s nejlepšími úmysly mi bez odpovídající kalibrace nemůže pomoci.
- Po terapii bych si ověřila, jestli mi daná technika opravdu pomohla.
- Je to NESKUTEČNÁ ÚLEVA, když se věnuji jenom tomu, co mi opravdu funguje. Když soustředím své úsilí jedním směrem a hlavně, když vidím výsledky.
O odpouštění
Každý máme ve svém nitru melodii
a nedokáže ji zaslechnout jen tak někdo
Jenom ten, kdo právě teď zní stejně
a tak se vzájemně nacházíme -
vesmírní zpěváčci a posluchači
Záleží na tom, odkud se na věci díváme.
Která škvírka v závěsu, jímž pozorujeme realitu,
je ta naše.