🌿 SDÍLENÁ STAROST, POLOVIČNÍ STAROST?OPRAVDU?

První rozhovor může být léčivý a může vést k řešení. Druhý může člověka udržovat ve starém příběhu. Psychologie pro podobný jev používá pojem ruminace – opakované přemílání problémů a negativních pocitů bez skutečného posunu.

Pokud toto přemílání probíhá společně s druhým člověkem, hovoří se také o společné ruminaci – co-rumination. Pak už možná neplatí sdílená starost = poloviční starost, ale spíš sdílená starost = jedna starost pro dva lidi.

🧲 KDY SE Z POSLUCHAČE STÁVÁ ODPADKOVÝ KOŠ?

Na svém webu používám pojem ENERGETICKÝ VAMPIRIZMUS. Nemyslím tím samozřejmě upíra z hororu 😊, ale určitý způsob mezilidského fungování. Jedním z typů, které popisuji, je "lítostivý upír" – člověk, který opakovaně vyhledává posluchače, stěžuje si, potřebuje soucit a po rozhovoru se mu často uleví, zatímco druhý odchází unavený. Tady už může být důležitá otázka: 

Přišel jsem pro pomoc, nebo jsem přišel odložit své emoční bláto do druhého člověka?

A ještě podstatnější otázka: Chci svůj problém skutečně řešit?

Pokud odmítám každé řešení, ale vyžaduji další a další hodiny poslouchání, soucitu a pozornosti, přestává podle mého pohledu jít o zdravé sdílení. Pokud navíc dobře vím, že druhého svým stěžováním zatěžuji, ale přesto ho znovu vyhledávám právě proto, že se mi po "vyložení nákladu" uleví, můžeme už mluvit o vědomém využívání druhého jako zdroje pozornosti a emoční úlevy.

🦠 EMOCE MOHOU BÝT NAKAŽLIVÉ

A tady se můj energetický pohled zajímavě potkává s psychologií. Člověk není při rozhovoru neprůstřelná zeď. Vnímáme hlas, výraz obličeje, napětí, rozhořčení, strach i smutek druhého člověka a naše vlastní emoční rozpoložení na ně může reagovat.

Proto se může stát, že někdo přijde v dobré náladě, hodinu poslouchá stížnosti, křivdy a katastrofické scénáře – a odchází podrážděný, smutný nebo úplně vyčerpaný. Nemusel prožít jedinou vlastní katastrofu. Stačilo, že byl zatažen do emočního světa druhého. Právě proto není úplně nevinná věta: "Já si jen potřebuji postěžovat." Postěžovat si totiž vždycky znamená, že to někdo druhý musí poslouchat.

📉 HAWKINSŮV POHLED: CO VYSÍLÁME DO SVÉHO OKOLÍ?

Další úhel pohledu nabízí mapa vědomí Davida R. Hawkinse. Hawkins pracoval s číselnou škálou úrovní vědomí a rozlišoval stavy spojené například se studem, vinou, apatií, smutkem, strachem či hněvem a na druhé straně stavy odvahy, přijetí, rozumu, lásky, radosti a pokoje. Podle jeho modelu představuje významnou hranici hodnota 200, nad níž člověk přechází od převážně destruktivních způsobů fungování ke konstruktivnějším. Vyšší úrovně pak spojuje s láskou a radostí. Hawkins zároveň připisoval vysoce kalibrovanému vědomí pozitivní vliv na okolí.

 Čím vlastně krmíme své okolí?

⚖️ CO PŘINÁŠÍM DO MÍSTNOSTI?

Představme si dvě situace. Do místnosti přijde člověk, který začne vyprávět, kdo ho naštval, kdo mu ublížil, jak je všechno špatně a proč za jeho život mohou ostatní. Za chvíli se diskutuje o dalších křivdách, přidají se další příběhy a původně veselá společnost může být během půlhodiny úplně někde jinde. Energie v místnosti "houstne", šedne, těžkne...skoro přes ni nejde ani projít, spíše se musíme prodrat.

A teď do stejné místnosti přijde člověk, který září radostí, někomu upřímně poděkuje, pochválí ho, rozesměje ostatní nebo vypráví krásnou událost. A najednou se smějí další. Energie se osvěží, rozzáří, nabije se radostí.

Obě strany jsou nakažlivé.

Psychologie pro část tohoto dění používá pojem emoční nákaza. Já k tomu přidávám svůj energetický pohled: člověk svým stavem ovlivňuje prostředí, do kterého vstupuje. A proto si občas můžeme položit velmi jednoduchou otázku:

🪞 Když odejdu z místnosti, zůstalo po mně více světla, nebo více bláta?

🎬 FILM JAKO HLEDAČ ZAPOMENUTÝCH BOLÍSTEK

Existuje přitom krásný způsob, jak vlastní nevyřešené emoce hledat, aniž bychom jimi opakovaně zatěžovali své okolí. Může nám pomoci obyčejný film nebo kniha. Najednou přijde určitá scéna – a my se rozpláčeme. Právě tehdy stojí za to film na chvíli zastavit a zeptat se: Co přesně mě rozplakalo? Jaký pocit právě cítím? Co mi tato situace připomíná? Kdy jsem něco podobného prožila já? Tomu říkám vychytávání bolístek. Film se na chvíli stane barometrem našeho vlastního nitra. Ukáže místo, o kterém jsme možná byli přesvědčeni, že už je dávno zahojené. A potom má smysl bolístku vytáhnout – ne proto, abychom ji dalších deset let ukazovali všem okolo, ale abychom ji zpracovali, pochopili, odpustili, pokud je to možné, a uzavřeli.

😢 NENÍ PLÁČ JAKO PLÁČ

Slzy samy o sobě nejsou problém. Důležité je, co při nich cítíme. 

Jeden pláč svírá. Vrací nás do bezmoci, křivdy, strachu, odmítnutí nebo opuštění. Taková reakce může být upozorněním, že se film dotkl něčeho našeho. A pak existují úplně jiné slzy. Přijdou, když někdo někomu nezištně pomůže. Když se po letech obejmou dva lidé. Když vidíme laskavost, lásku, návrat domů, odpuštění nebo lidskou dobrotu. Člověk pláče – a přitom se uvnitř rozsvěcí.

❤️ A TADY UŽ PLATÍ: SDÍLENÁ RADOST, DVOJNÁSOBNÁ RADOST

Radost má nádhernou vlastnost. Když ji předáme člověku, který nám ji přeje, nic nám neubyde. Naopak.

Řeknu Ti krásnou zprávu. Ty se rozzáříš. Já vidím Tvou radost a raduji se ještě víc. Ty vidíš moji radost ze své radosti… a už máme skoro

perpetuum mobile na dobrou náladu. 😄

Možná tedy není nejdůležitější otázka: "Mám své emoce sdílet?" Mnohem lepší je: 🌿 "CO SVÝM SDÍLENÍM VYTVÁŘÍM?" Pomáhám sobě i druhému dojít k řešení? Nebo znovu otevírám starou ránu a zvu do ní dalšího člověka?

Starost sdílej tam, kde se může proměnit v řešení.

Bolest zpracuj tam, kde může být bezpečně uzavřena.

A radost? Tu rozdávej plnými hrstmi. ❤️

Protože některé věci se sdílením nezmenšují. Ale ty krásné mají úžasnou schopnost se množit.

 Pokud bys s tím chtěla něco udělat....neboj se ozvat ❤️ Nemusíš v tom být sama ❤️

Objednej se na konzultaci